Českým metalovým posluchačům zajisté není toto jméno tak úplně neznámé. Zakladatel, kytarista a textař legendárních Sentenced z hudebního světa nikam nezmizel. Navíc pronikl i do světa literárního. Po rozpadu Senarit založil také kapelu Kypck, ve které působí jako kytarista.
Sami Lopakka a jeho literární činnost
V roce 2014 vyšel jeho první román Marras. Ten velmi věrně a reálně popisuje fiktivní kapelu ze severního Finska, která vyráží na evropské turné. Co se stane, když pět plachých muzikantů z malého města na severu vyrazí na koncertní šňůru do Francie, Německa, Itálie nebo České repubilky? Pochmurné pocity nedokonalosti, myšlenky na vlastní smrt, beznaděj, litry alkoholu, stesk po domově, hádky v kapele, to všechno se promítá do životů této pětice na dlouhé evropské cestě. Nakonec je to ale také o přátelství a naději. Všudypřítomný černý humor už zde snad ani nemůže být černější. Tento román zavede čtenáře do těch nejtemnějších koutů muzikantovy duše.
„Sami Lopakka, známý jako kytarista legendárního metalového uskupení Sentenced, debutoval jako spisovatel. A je rozhodně co číst! Říká se, že člověk by měl psát právě o tom, co cítí. A jestli někdo zná všechny radosti, smutky, vzestupy a pády života na turné, je to právě Lopakka.“ -Petja Savoila, Savon Sanomat
„Marras je cynicky skvělý a upřímný obraz, jejž Lopakův lakonický jazyk jen podtrhuje. – Černý humor zde funguje skvěle, zejména vykreslení jednotlivých postav jsou velmi vtipná. Na druhé straně mi na konci skoro vyhrkly slzy do očí, natolik je cituplně popsán např. poslední koncert jejich turné.“ -Rudi Peltonen, Kaaoszine.fi
„Hudební nerdi si Marras přirozeně pořídit musí, ale tak nějak v koutku duše doufám, že se dotkne také těch, pro které je rocková hudba podřadná práce.“ -Antti Luukkanen, Musiikkiholisti.fi
„Utrpení, sžírající zevnitř zamlklého finského muže, Lopakka popisuje naprosto výtečně.“ -Ilkka Lappi, Aamuset
Lopakka v rozhovoru pro hudební magazín Soundi říká, že vydat vlastní román bylo jeho snem už ve dvaceti letech. Když začali s kapelou Sentenced koncertovat, námět byl na světě. Po jejím rozpadu jej skutečně napsal. Vydavatele začal dle svých slov hledat až v době, kdy byl román dokončen. Některá vydavatelství se ozvala s tím, že by román vydala, ale některé hrubé výrazy by se musely zcenzurovat. To přirozeně Lopakka s díky odmítl. Naštěstí u nakladatelství Like se s tímto problémem nesetkal. Ohlasy byly příznivé. Lopakka se svěřuje, že jak babičky, tak puberťáci, byli stejného názoru. Konečně někdo řekl nahlas, jak to doopravdy je. Teď mě tak napadá, co by na to asi řekly naše české babičky.
V roce 2019 vyšel taktéž u nakladatelství Like jeho druhý román Loka. Ten byl také nominován na literární cenu Botnia, kterou každoročně uděluje Sdružení spisovatelů města Oulu (Oulun kirjailijaseura ry) spisovateli, který se narodil a působí v provincii Severní Pohjanmaa.
V knize se opět ponoříme do hlubokých vod duší severských mužů, z nichž každý vede svou osobní válku s okolním světem.
„Četbu této knihy bych přirovnal přímo k poslechu alba kapely Sentenced – a tím mám teď na mysli jen chválu. (…) Důležitým faktorem v černém humoru románu je samozřejmě Lopakkův provokativní styl, který se nijak nedá přirovnat k tvorbě žádného jiného finského romanopisce.“ –Imperiumi.net
„V románu Loka se všichni a všechno pohybuje na hranici situačních možností. Vůbec se nestydím říct, že poslední stránky knihy doprovázelo slzení a smrkání. Ani samotný konec knihy mé pocity moc neutěšil.“ –Turun Sanomat
„Román vytahuje na povrch prastará témata jako je vina, sebeznechucení a smysl života. Stejně se to ale zdá jako současnost, kdy se realita sama přeměnila do své vlastní karikatury. (…) Nejlepší na tomto románu je fakt, že odhaluje i to, co je na člověku krásné.“ -Hämeen Sanomat
Sami Lopakka a Sentenced
Sami Lopakka se narodil v Oulu v roce 1975. Už jako malý kluk si našel způsob, jak se vyrovnávat se špatnými a depresivními pocity. V dětsví to byl wrestling, v pubertě a dospělosti právě hudba.
Když byl Sami ve třetí třídě, přestěhovali se z Oulu do třicet kilometrů vzdálené vesnice Muhos. Pro plachého a tichého kluka, který nesnadno navazoval kontakty, bylo obtížné najít si nové kamarády. Ve wrestlingu pak pokračoval v tamním spolku Voitto.
Ve dvanácti letech dostal k Vánocům akustickou kytaru. V té době ještě poslouchal např. Michaela Jacksona nebo Madonnu. Tomu byl ale konec, když objevil Metallicu, Slayer a Anthrax. Ihned mu bylo jasné, že skrze tvrdou hudbu může ventilovat nahromaděný vztek a stres. Jednoho dne si vzpomněl na tu akustickou kytaru někde ve skříni, kterou v rozhovoru pro Soundi popsal jako žalostnou hračku. Zkusil hrát podle vlastního sluchu a brzy začal zjišťovat, že mu to vlastně ohromně jde. Byl nadšený.
Vesa Ranta, se kterým se krátce na to seznámil, měl doma death metalové nahrávky a různé metalové undergroundové ziny, díky nímž si Sami uvědomil, že existuje celá metalová scéna, o které nemají někteří ani ponětí. Aspoň nikdo v jeho třídě neznal třeba Obituary.
Jak to tak bývá, kluci se stejným hudebním vkusem se brzy našli a sestava budoucích Sentenced se postupně začala utvářet. Netrvalo dlouho a kapela se vydala do studia. První demo When Death Joins Us spatřilo světlo světa již v roce 1990, kdy bylo Samimu patnáct let.
Poté, co kapelu opustil zpěvák a textař Taneli Jarva, který napsal pro předešlou desku Amok (1995) většinu textů, padla role textaře právě na Samiho. Následující album Down se v té době zrovna připravovalo, když do Sentenced zavítal nový zpěvák Ville Laihiala.
„Miika (Tenkula) mi dodal nějaké své motivy na nové songy. Poslouchal jsem, co se mi ty melodie pokouší říct. A jak jsem psal, začaly se z toho rodit různý věci a já je zapisoval jednu po druhé. Když jsme pak byli připraveni jít do studia, začal jsem se na ně dívat jako na celek. … Doprdele. Všechny texty jsou o sebevraždě. Vyprsknul jsem smíchy. Ty vole, takový tématický album„, říká Lopakka v rozhovoru pro Soundi (5/2020). Album Down vyšlo v roce 1996.
Temné, pochmurné a sebevražedné texty se staly jakýmsi folklorem, který k Sentenced neodmyslitelně patří.
„Samozřejmě se mě na to taky ptali, jestli jsem se někdy zkusil zabít. Ne, ani v nejmenším. Ale našel jsem útěchu v představě, že můj život může skončit. A mám pocit, že nejen já. … Texty Sentenced začaly mít terapeutický účinky. A takový ty reakce od fanoušků ‚vaše hudba mě zachránila, když jsem byl na dně…‘, těch nakonec přišlo nepočítaně.“
Po albu Down nahrála kapela ještě desky Frozen (1998), Crimson (2000) a The Cold White Light (2002).
Netrvalo dlouho a Sentenced začali hrát i za hranicemi rodného Finska. Lopakka popisuje první koncerty jako nekonečnou párty, ale všem brzy začíná připadat tour bus jako smrdutá věznice, ze které není úniku. Takhle přece nemůžou žít.
V létě 2004 se začala rýsovat poslední kapitola této severské formace. Nikdo už zjevně nemůže ustát kolotoč neustálého tlaku hudební společnosti na tvorbu nových alb a organizaci následných turné. Na festivalu Ilosaarirock najednou Ville upustí mikrofon a beze slov odejde z pódia.
O konci je rozhodnuto. Kapela se rozhodla nahrát ještě poslední album a odehrát k němu poslední turné. The Funeral Album vyšlo v roce 2005.
V roce 2009 náhle zemřel ve věku 34 let kytarista Miika Tenkula.
Sami Lopakka ja KYPCK (Kursk)
Původně se nápad založit Kypck zrodil již v roce 1999 během nahrávání alba Crimson ve studiu Tico Tico v Kemi. Se zvukařem a producentem Hiili Hiilesmaa si Lopakka už tehdy pohrával s myšlenkou syrové a extrémně melancholické kapely. Realizovat ji začali po rozpadu Sentenced. Lopakka žertem nadhodil, že by se mohlo zpívat rusky. Ale Hiili se toho hned chytil a začal hledat.
Koncerty v Rusku mají úspěch. Jakoby tam členové kapely našli sami sebe. „Jsme na koncertě, je tam asi padesát týpků a všichni s náma celou dobu zpívají. Pak nám donesou jako dárek domácí kořalku, nakládaný okurky, obrazy anebo taky ručně pletený ponožky. Tam mě kolikrát napadlo, jak jsem se sem ty vole dostal? Ještě ke všemu s nejlepšíma kamarádama…„, popisuje v rozhovoru Lopakka.
Myšlenka je ale stejná jako u Sentenced. Na nic si nehrají, prostě jen dělají z hloubi duše to, co je baví. Koncept je tak zvláštní, že ani samotní Rusové kolikrát neví, jak se k tomu postavit. Pro některé jsou to západní fašisti a jiní zase přemýšlí, co je to za komunisty.
Kapela KYPCK vydala do dnešního dne čtyři řadová alba.
Sami Lopakka má dnes osmnáctiletého syna a patnáctiletou dceru. „Vždycky jsem jim chtěl poskytnout stabilitu a bezpečí. Přesně ty věci, který mi v mládí chyběly.„
Timo Isoaho pokládá poslední otázku. Jak by chtěl Sami Lopakka z tohoto světa odejít?
„…Tím nejlepším způsobem je asi fakt umřít ve spánku, bez bolesti, obklopen blízkými. Ale tenhle příběh takhle skončí leda stěží.„
Zdroj: Soundi (5/2020)
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Sentenced_discography
https://www.kypck-doom.com/groundzero.htm
https://like.fi/kirjailijat/sami-lopakka/